Giżycko (PL)

Historie

Strategická poloha Lötzenu jako jedné z mála „brán“ skrz přírodní bariéru Mazurských jezer byla zřejmá. Již během druhé severní války o nadvládu v Pobaltí v letech 1655–1660 a později během koaličních válek (1807) i během Napoleonova tažení do Ruska v roce 1812 bylo Lötzen považováno za důležité tranzitní místo pro velké bojové jednotky.

Na počátku 19. století začalo Německé císařství uvažovat o zabezpečení hranic Východního Pruska proti možné hrozbě z východu, přičemž se pozornost rychle zaměřila i na Lötzen. S ochlazením diplomatických vztahů s Ruskem již neexistovaly žádné zábrany a 4. září 1844 byl v 18:00 hodin na příkaz krále Fridricha Viléma IV. slavnostně položen základní kámen pro stavbu pevnosti Boyen. V průběhu stavebních prací, které trvaly až do roku 1860, vznikla pruská dělostřelecká pevnost se šesti baštami (viz Architektura), která poskytovala prostor až pro 2 500 vojáků.

V roce 1860 se první pluky slavnostně nastěhovaly do pevnosti. Až do roku 1913 probíhaly neustálé modernizační práce a postupná přestavba původně samostatné pevnosti na silně opevněnou dělostřeleckou překážkovou pevnost. Před první světovou válkou byly navíc v oblasti jezerního pásu kolem Lötzenu vybudovány mohutné polní opevnění, tzv. Mazurské jezerní opevnění.

V první světové válce, která vypukla krátce poté, došlo koncem roku 1914 k četným bojovým střetům v Lötzenu a jeho okolí, které se podařilo úspěšně odrazit. V dalším průběhu války se odehrála první bitva u Mazurských jezer, v níž Rusko podlehlo německým jednotkám. Pevnost Boyen byla při tom důležitým výchozím bodem a oporou východo-pruské fronty. Následně byly polní pozice rozšířeny až na 255 betonových staveb a odolaly všem ruským útokům. Na konci první světové války se pevnost Boyen stala symbolem německého odporu a navštívily ji významné osobnosti Německé říše, mimo jiné císař Vilém II., princ Joachim Pruský, admirál Tirpitz a také bavorský následník trůnu.

Pevnosti na jižní a východní hranici Německa byly vyňaty z požadavků na odzbrojení, které kladly spojenecké vítězné mocnosti po 1. světové válce. Pevnost Boyen byla v meziválečném období pečlivě udržována a sloužila jako symbolické vojenské výcvikové středisko.

Od roku 1936 byly polní pozice dále opevňovány. Během druhé světové války sloužil opevněný prostor Lötzen k zabezpečení zázemí východní fronty. Se vznikem bunkrů Wolfsschanze, Mauerwald a Hochwald vzniklo severně od Gizycko mnoho velitelských stanovišť.

S rostoucími úspěchy sovětských ozbrojených sil a postupným posunem východní fronty směrem k Německu bylo Lötzen jako důležitá základna dále posilováno a na konci roku 1944 vybaveno personálem, zbraněmi a potravinami. Chladná zima však způsobila, že se na Mazurských jezerech vytvořily silné vrstvy ledu, po nichž mohly jezdit dokonce i tanky. Ruské ofenzivě tak již nic nestálo v cestě. Bez těchto přírodních překážek ztratil Lötzen svou obrannou hodnotu. Místo bylo až na několik obránců evakuováno a 26. ledna 1945 bylo po krátkých bojových střetnutích obsazeno.

Až do roku 1956 sloužila pevnost jako výcvikové středisko Polské lidové armády a jako výchozí bod pro odminování a systematické odstřelování polních opevnění. V roce 1957 byla pevnost Boyen vyřazena z provozu a předána civilním orgánům. V roce 1973 byla zařazena mezi památkově chráněné objekty, avšak byla vystavena četným krádežím a žhářským útokům. Od roku 1993 zahájil Sdružení milovníků pevnosti Boyen první konzervační práce.

Od roku 2009 je objekt spravován Giżyckým kulturním centrem (Lötzener Kulturzentrum) a je stále více zhodnocován z turistického hlediska. Díky členství v Evropské síti pro turistiku a marketing pevností z roku 2019 se pevnost Boyen stala stanicí Evropské kulturní trasy pevnostních památek FORTE CULTURA®.

Architektura

Tato novopruská pevnost ve tvaru hvězdy byla vybudována v letech 1844 až 1860 podle návrhů generála Ernsta Ludwiga von Astera a plukovníka Johanna von Bress-Winiaryho. Tři ze šesti bašt pevnosti dostaly křestní jména generála von Boyena: Hermann, Ludwig, Leopold a tři byly pojmenovány podle symbolů rodinného erbu – meč, právo a světlo. Přístup do pevnosti umožňovaly čtyři brány s novogotickými prvky: Lötzenská a Rastenburská brána, Vodní brána a Prášková brána. Uvnitř pevnosti se nachází řada funkčních a hospodářských budov, jako jsou třípodlažní kasárna, pekárna, sklady střelného prachu, dílna zbrojmistra a mnoho dalších.

Pevnost obklopovala 2303 m dlouhá a až 5 m vysoká samostatně stojící Carnotova zeď s střílnými. Před ní a za ní se nacházely vnitřní a vnější valy, oddělené suchými příkopy. Mezi další prvky patřily mimo jiné kasematové bašty, dělostřelecké štoly v ramenou bašt a kaponiera u Lötzener brány.
Kolem roku 1870 začal dlouhý proces rozsáhlých modernizací zaměřených na posílení pevnosti, a to v reakci na prudký rozvoj zbrojních technologií a zavedení výbušných granátů. Hradby a valy byly dodatečně zpevněny, klenby byly pokryty vrstvou betonu, byly vybudovány muniční sklady a kryty pro pěchotu a byly instalovány otočné a pancéřované strážní věže pro pěchotu.

Od počátku 20. století probíhala výstavba opevněných polních pozic za účelem zabezpečení této lokality a celého regionu. Bohatě ilustrovaná brožura Roberta Kempy „Pevnost Byoen v Lötzenu“ (ISBN-13: 978-8361349167) podrobně popisuje historii a stavební vývoj této pevnosti.