Germersheim (Německo)

Historie pevnostního města Germersheim

Na základě prohlášení o převzetí vlastnictví ze dne 30. dubna 1816, které vydal bavorský král Maximilian I. Joseph, patří Falc od té doby k Bavorsku. S znovuzískáním levého břehu Rýna však bylo rovněž rozhodnuto, že v případě nových vojenských střetů s Francií bude Rýn opět vybudován jako silná hraniční překážka. V Německém svazu proto již v letech 1815/16 vznikl záměr vybavit město Germersheim a přechod přes Rýn silným opevněním. Hlavní roli při realizaci v tomto případě sehrálo Bavorské království, které sice stavební projekt financovalo z prostředků Německého svazu, ale nakonec vybudovalo bavorskou zemskou pevnost.

Úkolem pevnosti bylo zabezpečit přechod přes řeku a sloužit jako pevná opora na hranici s Francií. Přechod přes Rýn v tomto místě však zároveň představoval nejkratší spojení mezi falckou pevností Landau a pravým břehem Rýna.

Poté, co král Ludvík I. v prosinci 1832 pověřil inženýra majora Friedricha Schmauße vypracováním plánů pevnosti, došlo 30. června 1834 k prvnímu výkopu pro stavbu pevnosti. Základní kámen byl slavnostně položen 18. října 1834 na památku Bitvy národů u Lipska na vrcholu linie Beckers, přesně v tupém úhlu, kde se tato linie před středem kasáren Seysselkaserne stýká s linií Schmauß.

Kdo se chce vydat na cestu časem, může prozkoumat mohutné hradby historického opevnění v rámci jedné z oblíbených prohlídek pevnosti nebo inscenované prohlídky v historických kostýmech.

Architektura pevnostního města Germersheim

Základním principem opevnění byl polygonální systém kaponier v novonizozemském stylu, nebo, jak bylo v té době u pevností Německého svazu obvyklé, takzvaný „novopruský způsob opevnění“. Jedná se o systém, který se vyznačuje především kaponierami, respektive příkopovými opevněními, a kasematovými obrannými budovami.

V polygonálním systému je půdorys mnohoúhelník s přímými nebo mírně zlomenými fasádami. Zde v Germersheimu se jedná o 6 úseků fasád – Beckers, Schmauß, Lamotte, Diez, Reuß a Carl –, které obklopují město v délce 3 200 metrů jako hlavní opevnění, resp. městské opevnění v „nizozemském stylu“. Pěchotní galerie hlavního valu začínaly u úseku Diez, procházely úseky Lamotte, Schmauß, Beckers a částí úseku Carl a měly celkovou délku přibližně 1 800 metrů. Tento úsek tvoří systém suchých příkopů o šířce až 32 metrů. Z pěchotní galerie bylo možné převzít obranu zblízka, pokud se nepřítel nacházel v příkopu. Bylo však také možné přesouvat jednotky podzemně, aniž by byly vystaveny přímé palbě. Dalších 1 400 metrů opevnění mělo systém mokrých příkopů, a proto zde nebyly žádné galerie. Ten byl napájen zadržováním vody z řeky Queich u fronty Diez – přehradní komora směrem k Rýnu – a přítokem „Altbach“ – bočního ramene řeky Queich – u fronty Carl.

Uprostřed každé fronty byla od valů do příkopu postavena jedna budova – kaponiera, resp. příkopová pevnost. Tyto budovy byly vybaveny střílnami, takže bylo možné podélně ostřelovat příkopy z děl nebo pušek. Úseky směřující na západ a jihozápad byly obzvláště silně vybudovány, protože z této strany se muselo počítat s možným útokem. Kaponiéry v těchto úsecích, Schmauß a Beckers, byly proto vybudovány jako dvouramenné, ve tvaru podkovy. Díky tomu bylo možné nasadit větší počet děl, po šesti na každé straně. Úseky na ostatních frontách, které byly dodatečně zabezpečeny přírodními terénními podmínkami, jako je Rýn, slepé rameno a bažiny, jsou jednokřídlé. Příkopová hradba je oddělena od valů a jelikož leží hlouběji v příkopu, lze ji z hlavního valu přestřílet. Tyto budovy byly zabezpečeny krycím valem, rovněž v „novonizozemském stylu“. Jelikož se tento val nacházel před příkopovou hradbou, byl nižší než hlavní val, aby bylo možné z něj přes krycí val převzít obranu na dálku. Zde navazuje opět 20 metrů široký příkop.

Od vnější stěny příkopu u důležitých front – Schmauß, Beckers, části Carl a Lamotte, kde byla často do stěny příkopu vybudována spojovací galerie – se rozprostíral systém obranných minových chodeb, jejichž tunely vedly pod zemí ven do „glacisu“. Hlavní štoly se nacházely 6 až 7 metrů pod přirozeným povrchem a 10 metrů pod okrajem glacisu. Byly vyzděny cihlami a až k klenutému vrcholu měly výšku 1,87 metru a šířku 1,14 metru. Z hlavních štol se odbočovaly menší vedlejší štoly o rozměrech 1,23 metru na výšku a 0,60 metru na šířku. V případě války by do systému štol byly umístěny sudy s černým prachem, které by byly odpáleny, jakmile by se nad nimi nacházel nepřítel, a tím by byl zbrzděn jeho postup.

Samotná výstavba důlního systému trvala od roku 1855 do roku 1861, tedy 6 let, takže celková doba výstavby pevnosti Germersheim činila 27 let.
I v samotném centru města patří vojenské stavby k komplexu v „novopruském stylu“. Kasárna tedy neslouží pouze jako ubytovny pro vojáky, ale jsou to takzvané obranné budovy. Většinou jsou orientovány rovnoběžně s valem, aby v případě, že by se nepřítel přes val dostal, představovaly poslední možnost obrany.
Samotné vstupy do pevnosti, a tedy i do města, se nacházejí na severu od výjezdové silnice směrem na Speyer a na východě směrem k Rýnu. Jsou chráněny dvěma pevnostními branami, Ludwigstor a Weißenburger Tor.

Pevnostní komplex doplňuje deset předpolí a předpevností, které byly vybudovány kolem hlavního opevnění v oblasti Rayong a rozprostíraly se i na části katastru Germersheimu ležící na pravém břehu Rýna. Mezi nimi byl i předmostí u Philippsburgu, které spolu s městským opevněním chránilo oba mosty přes Rýn. Stavby tohoto obvodového opevnění byly rozmístěny v rozestupech 600–1 700 metrů kolem města.