Ingolstadt (DE)

Historie

Ingolstadt byl díky své poloze na Dunaji již v pračasy a později v římské době důležitou křižovatkou dálkových cest. První zmínka o Ingolstadtu se nachází v listině Karla Velikého z roku 806. Kolem roku 1270 měl Ingolstadt prokazatelně městské hradby, z nichž Starý zámek (dnes nazývaný Herzogskasten) dosud existuje a slouží jako městská knihovna.

Kvůli rozdělení Bavorska na dvě vévodství se Ingolstadt stal v roce 1392 hlavním a rezidenčním městem vévodství Bavorsko-Ingolstadt (1392–1447). Výstavba druhého středověkého městského opevnění, započatá již v roce 1368, byla dokončena do roku 1430. Městská hradba obsahovala 87 polokruhových věží, kvůli čemuž Ingolstadt získal přezdívku „sto-věžatý“.

V roce 1472 byla v Ingolstadtu založena první univerzita v Bavorsku, která se později profilovala jako centrum protireformace. Ingolstadt byl navíc významným obchodním centrem se solí, vínem a pivem.

V roce 1537 se Ingolstadt stal bavorskou zemskou pevností Ingolstadt a v letech 1539 až 1565 byl rozšířen na bastionovou renesanční pevnost. Díky tomu získal přezdívku „Die Schanz“ (Šance).

Již v roce 1546 došlo ve šmalkaldiské válce mezi vojsky šmalkaldiského spolku a císařskými vojsky Karla V. před bránami města Ingolstadtu ke dvoutýdennímu střetu, avšak bez větších následků.

Během třicetileté války ostřeloval švédský král Gustav II. Adolf Ingolstadt z jihu. Po týdnu však pokus dobýt město po utrpění vysokých ztrát vzdal. Zda k tomu přispěla i skutečnost, že mu byl během zkušební vyjížďky doslova „pod zadečkem“ zastřelen kůň, je dodnes sporné. Po odchodu Švédů bylo zvíře přivezeno do města a vycpané. „Švédský bělouš“ je dnes k vidění v městském muzeu a je považován za nejstarší dochovanou vycpaninu zvířete v Evropě.

Během války o španělské dědictví bylo Ingolstadt v roce 1704 opět neúspěšně obléháno. Pevnost však byla v rámci ilbesheimské smlouvy vydána a zůstala až do roku 1715 pod správou císařských vojsk.

V roce 1799 obsadila napoleonská vojska pevnost Ingolstadt. Univerzita byla přemístěna do Landshutu a bylo nařízeno srovnání pevnosti se zemí.

Již v roce 1806 bylo rozhodnuto o jeho obnově, kvůli nedostatku peněz však mohla být realizována až od roku 1828. Královská bavorská hlavotemská pevnost se stala největším a nejdražším stavebním projektem za vlády krále Ludvíka I. Klasicistní pevnost ubytovala v roce 1861 kolem 12 750 vojáků bavorské armády – oproti přibližně 7 000 obyvatelům Ingolstadtu.

Od roku 1866 byl kolem města budován předpolní okruh (vnitřní okruh) a od roku 1875 následoval vnější pevnostní okruh.
Výstavba pevnosti posílila dopravní infrastrukturu: v roce 1867 následovalo napojení na železnici, podniky jako „Královská bavorská tiskárna děl a střeliva“ (nebo: „Královská bavorská slévárna děl a střel“) zajistily hospodářský rozestup (nebo: hospodářský rozmach). *(Poznámka: Správný překlad pro Geschütz- und Geschoßgießerei je slévárna děl a střel, a ekonomický vzestup je hospodářský rozmach).* Výstavba pevnosti posílila dopravní infrastrukturu: v roce 1867 následovalo napojení na železnici, podniky jako „Královská bavorská slévárna děl a střel“ zajistily hospodářský rozmach.

Během první světové války byl Ingolstadt přechodně obsazen více než 40 000 vojáků, pevnostní stavby byly využívány jako zajatecký tábor a ve městě byly zřízeny dva záložní lazarety.

V roce 1937 byl městu odebrán status pevnosti. Do roku 1938 bylo vyhnáno asi 100 židovských obyvatel. V roce 1944 se fort VIII (Manching) stal vězením Wehrmachtu, ve kterém bylo do konce války popraveno 76 příslušníků Wehrmachtu za podvracení bojeschopnosti armády, resp. dezertci. Od ledna 1945 se město stalo cílem spojeneckých bombových útoků.

Po válce byly v pevnostních zařízeních zřízeny nouzové přístřešky pro uprchlíky. Od poloviny 50. let 20. století byla v oblasti Schanz vybudována kasárna ženistů jako kasárna Spolkové armády (Bundeswehr): Dnes v nich sídlí Ženijní škola, odborná škola pozemního vojska pro stavební techniku, Středisko stavebnictví a také 8. horský ženijní prapor.

Architektura

První a nejstarší městská hradba byla postavena ve 13. století a sestávala z obdélníku se 4 nárožními věžemi. Starý zámek – dnes nazývaný Herzogskasten – byl součástí opevnění a je dnes jediným pozůstatkem tohoto prvního středověkého městského opevnění.

V letech 1368 až 1430 bylo vybudováno druhé středověké městské opevnění. Městská hradba vysoká 6 až 8 metrů a 87 půlkruhových věží ve vzdálenosti asi 30 metrů chránily město a vysloužily mu přezdívku „stoVěžatá“ (lat. ad centum turres). Zůstalo téměř zachováno, za prohlídku stojí brána Kreuztor, věž Münzbergturm a stará brána Feldkirchner Tor.

V roce 1539 byl položen základní kámen ke stavbě první bavorské zemské pevnosti. Do roku 1565 vznikla za vévody Viléma IV. bastionová renesanční pevnost na obou březích Dunaje, naplánovaná hrabětem Reinhardem Solmsem z Münzenbergu a provedená stavitelem pevností Georgem Sternem. Přitom byl rovněž Nový zámek opevněn bastiony a dalšími příkopy.

Za pevnostního stavitele Christopha Heidemanna proběhlo v 17. století další posílení. Nechal zvýšit vnitřní stěnu příkopu a před stávající bastiony předsunul detašované bastiony, většinou ve tvaru lunety. Kromě toho byly postaveny tři další bastiony a uzavřena Harderská brána, která byla považována za slabé místo.

Po zboření pevnosti napoleonskými vojsky došlo od roku 1828 k její obnově jako klasicistní polygonální pevnosti a dvou prstenců pevností (od roku 1866 a od roku 1875). Tím se Ingolstadt stal „pevností prvního řádu“, která poskytovala bavorské armádě dostatek prostoru pro přípravu tažení, resp. dostatečný kryt a místo pro táboření po úspěšných taženích. Kromě čistě obranných staveb vybudovaly vojenské úřady také řadu zásobovacích a obytných staveb, čímž se Ingolstadt vyvinul v průmyslovou „zbrojnici“ Bavorského království s prachárnou, továrnou na střelivo a munici. V té době byl po Spandau druhým největším zbrojním centrem v Německé říši.

Nakonec byla zemské pevnosti Ingolstadt při válečné posádce 30 000 mužů a stavu 400 děl přisuzována velká odolnost a nepočítalo se s žádným protivníkem, který by byl dost silný na řádný útok.

Po druhé světové válce byla všechna zařízení vnějšího fortového okruhu vyhozena do povětří, s výjimkou fortu Princ Karel (Fort VI) u Katharinenbergu nedaleko Großmehringu. Na pozemcích tvořených sutinami se však částečně stále nacházejí značné pozůstatky a také na leteckých snímcích jsou obrysy většinou stále dobře rozeznatelné.

Podrobné popisy stavebních etap a fází vývoje zemské pevnosti naleznete na internetových stránkách Spolku pro podporu Bavorské zemské pevnosti Ingolstadt (Förderverein Bayerische Landesfestung Ingolstadt e.V.) na adrese www.www.festungingolstadt.de.